Ve varu z Varů

Jsem a ještě dlouho asi budu. Minimálně ten rok, než si s holkama zase sbalíme kufříky a vyrazíme brázdit naším nejznámějším lázeňským městem s cílem shlédnout co nejvíce filmů a aspoň zahlédnout toho Jirku Bartošku.

To se nám letos nepovedlo, vloni jo. Stejně jako se nám vloni povedlo dostat se na všechny filmy, na které jsme chtěly, zatímco v pondělí se Anthropoid promítal bez nás. To byl teda šok! Ale pak už šlo všechno jako po másle. A po třech dnech únavy, minima spánku, nekonečného čekání ve frontách a nezdravého stravování stejně zase říkám – Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech je nejzajímavější kulturní událostí roku.

A to jsem ho poprvé navštívila teprve před rokem. Přiznám se, že jsem si tajně přála, aby se mi tam nelíbilo a abych měla důvod říct si – jednou stačilo. Bála jsem se davů lidí, čekání a toho, že tam nechám všechny našetřené peníze. Hrozně jsem se bála. Prostě toho, že člověk jako já na takový festival nepatří. Ale dneska už vím, že si ve Varech každý přijde na své.

Ono nebýt nás, obyčejných návštěvníků festivalu, kteří přijeli koukat na filmy a kterým se zřejmě mezi celebritami říká „baťůžkáři“, tak nevím, před kým by se tam ty hvězdy ze světa i tuzemska předváděly. Kdo by jim dělal ten dav, kdo by šílel a tleskal, kdo by si s nimi fotil selfie a nechával si podepisovat památníčky. Takže pokud to snad zvažujete a máte strach, že tam budete v džínách a tričku trapní, vůbec se nebojte.

KVIFF je svátek pro fanoušky filmy, máte zde možnost shlédnout jedinečné filmy v jedinečné atmosféře, i když jsem si myslela, že je to nemožné, skutečně se můžete účastnit např. světové premiéry dlouho očekávaného domácího snímku. Sice u toho sedíte na zemi a vaše intimní zóna je narušována ze všech světových stran, ale jste tam. Jste tam a vidíte celou tu delegaci filmu, slavné herce a režiséry, které dělí minuty od prvního uvedení jejich práce, vidíte i další slavné herce, herečky, režiséry, modelky, zpěváky, kteří zase přišli podpořit kolegy, užít si film a ukázat se, samozřejmě. Drahé róby a šperky, profi účesy a make-up, šampaňské a pak vy, kteří už nevíte, jak složit nohy, protože máte za sebou více než dvě hodiny čekání na projekci, jelikož jste vyrazili bez lístku, jste zpocení, zaprášení, hladoví, chce se vám čůrat, někdo vás pořád kope, vy pořád někoho kopete a víte, že to ještě aspoň dvě hodiny budete muset vydržet, protože po filmu budou ještě velké ovace ve stoje a pak zase další fronta na záchod…

Uf. Zní to jako něco, co přece nikdo dobrovolně absolvovat nechce, ale vy to vydržíte, přetrpíte a pak budete chtít přijet znovu. Tedy asi ne všichni, chápu, ale já to tak měla. A letos to vidím úplně stejně. Loňský zážitek byl umocněn na druhou ve chvíli, kdy jsem marně hledala pár centimetrů čtverečních na zemi ve velkém sále hotelu Thermal na premiéře filmu Učitelka a vedle mě v nádherných šatech nádherná Jitka Čvančarová řešila stejný problém. Jitka měla trochu větší kliku, protože jí Vanda Hybnerová držela místečko dokonce na schodě a nakonec se našlo místo i pro jejího manžela a Dana Bártu, zatímco já a mé věrné kolegyně jsme zůstaly na zemi. Nakonec jsme se na stránkách bulváru stejně octili všichni, protože co čert nechtěl, ale podlaha v Thermalu musela chtě nechtě přijít vhod i Aně Geislerové a to už je něco! Měla moc pěkný účes, holka jedna šikovná, toho jsem si stačila všimnout, třebaže mě do zadku občas trochu kopal mistr střihu Vladimír Barák, v drahém obleku také sedící mezi námi smrtelníky na podlaze sálu.

Jednoznačně to ale svědčí o prestiži festivalu, o tom, že my Češi jsme filmoví fanoušci a dokonce se naše hvězdy chodí navzájem takhle podporovat. Ano, věřím tomu, třebaže to zní jakkoli naivně. Kdyby jim šlo jen o velkou premiérovou afterpárty, mohou na ostatní čekat na baru o dvě hodiny déle. Jsem z toho skutečně dojatá, chvilku byli jedni z nás a byli jsme si skoro všichni rovni. Všichni jsme během filmu tleskali nejlepším momentům a na konci povstali, abychom vzdali hold tvůrcům při ovacích vestoje. Právem, film Učitelka doporučuju.

A to je jen jeden z magických festivalových momentů. Pokud jste jako já, dělí se váš čas na festivalu na čekání, jídlo, projekci filmu a spánek. Přičemž toho spánku je nejmíň. Ale jsou to Vary, ne?

Takový čekání je naštěstí možný si krásně zpříjemnit, symbolem zpříjemňování 2016 je populární koktejl Aperol Spritz. Ten si dáte na pěkném místě, kolem kterého chodí tisíce lidí, a vy v davu hledáte vaše idoly. Ujišťuji vás – ve Varech je skutečně uvidíte. A pak přijde ta chvíle, kdy vidíte Roberta Zárubu s celou rodinou nebo oblíbeného režiséra Jirku Stracha a potřebujete to nutné říct holkám, aby to nebylo trapný. Sedmkrát se pokusíte vyslovit „Strach u stánku s párkama“, aniž byste u toho otevřeli pusu a pak to vzdáte, řeknete to těm natvrdlým duším, jak se říká, na plnou hubu tak, že se po vás Jirka spolehlivě otočí. A zrovna ve chvíli, kdy pokračujete konstatováním – teda, ten je ale už šedivej a hubenej. Mimochodem, Jitka Čvančarová je taky hubená a já bejt jí a tohle z davu slyším, mám radost. Takže vlastně konáme i dobro.

Dva světy, co se prolínají. To jsou Vary, jinak se to asi ani říct nedá. Pro všechny z nás je tu místo a není třeba se bát. Líbí se vám fotky hvězd u fotostěny s logem festivalu? No tak se tam vyfoťte taky, čeká jenom na vás! Chcete jít na stejnej záchod jako Iva Janžurová? No tak jděte, můžete! Chcete podpis Jeana Reno? Tak to bude chtít sice ostré lokty, ale i tohle se vám může na západě Čech povést. Během tohohle kouzelného týdne, kdy se svět v Karlových Varech točí prostě trochu jinak. Občas není poznat, kdy končí jeden den a začíná další, všechny splývají v jeden dlouhý celek, v nekonečnou párty, kde se jen mění účastníci a přebíhají z místa na místo. Před Thermalem zní Schelingerův Švihák lázeňský, vy máte za sebou ani ne 4 hodiny spánku, před sebou hodiny a hodiny čekání, kdy opustit své místo může znamenat pěknej šlus a mnohem víc dalších hodin čekání. Ale pijete si svou kávičku, sedíte na novinách a je vám krásně!

Dneska jsem přijela domů. Až si ty tři dny ve Varech zpátky promítnu a dopočítám se toho, kolik hodin jsem spala, kolik hodin jsem čekala, kolik příšerně nezdravých věcí jsem snědla, kolik Aperolů jsem vypila, kolik hvězd jsem zahlédla (včetně Jeana Reno, mám ho vyfocenýho, i když mi asi všichni budou tvrdit, že ten rozmazanej flek může být kdokoli, ale já prostě vím, že je to ON!!!), kolik dobrých filmů jsem viděla (snadný – čtyři), kolik blbých filmů jsem viděla (snadný – jeden), a řeknu to někomu, kdo tam ještě nebyl, vykulí na mě oči a poklepe si na čelo.

Ale já se jen usměju a zavrtím hlavou. Protože já jsem tam byla. A protože já tam pojedu zas. Protože já prostě miluju Karlovy Vary a atmosféru festivalu. Mám pocit, že jak tam člověk jednou zažije něco super, musí tam jezdit už pořád. A já jsem si mimo jiné slíbila, že budu psát, psát a psát, abych tam třeba jednou mohla chodit s trochu jinou kartičkou na krku a zajistila nejen sobě nějaké to důstojnější fungování. Holky, já to dokážu! A ještě jednou děkuju, že jste si to se mnou daly. Bylo to boží!