Já, pravdoláskař

14. 11. 2019 21:46:25
Možná jsem se tak narodila. I když to bylo ještě více jak rok před tím, než tady pukaly ledy a než hesla o pravdě a lásce zněla ze všech stran. Ale vyrostla jsem s nimi a přijala je za své. A vyznávat je nepřestanu. Nikdy.

Jsem v citlivém věku. V tom, kdy je zřejmě žena předurčena k tomu, aby byla matkou něčeho libovolně malého, a tak se často dojímá, přestože matkou ještě není. Nebo to tak možná vůbec není a to jenom já jsem cíťa, kterýho rozbrečí kde co. Například minutové záběry v televizi z Václaváku nebo Národní třídy z roku 1989. Marta na balkóně Melantrichu a ta magická slova o tom, že „vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí...“ Nebo „máme holé ruce“ a „nechceme násilí“. Všechno tak prosté, všeříkající a jednoznačné.

Jsem hrdá. Jsem hrdá na to, co pro nás vybojovali naši rodiče, naše babičky a dědové, tety a strejdové a jejich přátelé a přátelé jejich přátel... Všichni ti, co chodí mezi námi a žijí celkem normální životy, ačkoli byli tehdy u toho. Dali nám svobodu, volali o ni, a jak jejich hlas sílil a přidávaly se k němu další hlasy, děsil ty, co stáli proti nim. Až je jednoho dne definitivně poslal pryč. A s nimi i poslední tank.

Víte, já jsem už dříve říkávala, že kdybych v tom revolučním roce 1989 byla studentka, určitě bych taky chodila na Václavák a Letnou. Ale pravda je taková, že vlastně vůbec není jisté, jestli bych byla studentka. Už se to nedozvíme a je to jedno, toho podzimu se v naší rodině řešily tak maximálně plíny a taky se šlo s kozou k puklovi. A každý rok na to naši vzpomínají, protože o začínající revoluci neměli na pošumavském venkově ani tušení. Natož pak já, v těch plínách.

Ale asi my všichni, kterým nám je letos kolem třiceti, kdo jsme chodili do školy, kdo čteme noviny, koukáme na televizi a sjíždíme internet, na to máme nějaký názor, že ano. A ať už jsme k němu přišli jakkoli, rozmohl se nám tady takový nešvar, že se nám ho stále někdo snaží vyvracet a dodávám, že myslím ten kladný názor, že myslím tu hrdost a vděčnost za to, že můžeme svobodně cestovat, studovat, volit a chodit na jakékoli koncerty. Za to, že můžeme svobodně žít.

Už třicet let, zbývají v podstatě hodiny do výročí chvíle, kdy to všechno začalo, na Albertově a pak na Národní třídě. Záběry těch okamžiků, kdy byly překročeny všechny meze a došlo k tolik známému zásahu proti studentské manifestaci, mají pro mě sílu, které se nemůže rovnat žádný film ani dokument. Za svíčky a kytky přišla od soudruhů tvrdá reakce a nechci ani myslet na to, že se najdou lidé, co to zpochybňují. A že mezi nimi jsou i nejvyšší přestavitelé naší země. Nechci na to myslet a nechci o tom teď psát, protože motivem k tomu napsat po dlouhé době tenhle článek, je hlavně vděk a hrdost, chuť vzdát hold všem těm statečným studentům, kteří dneska už někteří mají děti nebo i vnoučata, ne stěžovat si na to, co se nepovedlo. To je hrozně jednoduchý a nám to moc jde. Kritizovat a nadávat si mezi sebou, hádat se a sortovat své spoluobčany na ty slušné lidi, na vlastence, řešit neustále, kdo za co může a kdo to zkazil.

Už dlouhé roky na to všechno nahlížím s jasným a jednoznačným postojem, který mi nikdo nevnuknul, přijala jsem ho na základě toho, co jsem se naučila, co jsem si přečetla v knihách a v rozhovorech a co jsem viděla v nejrůznějších dokumentech a reportážích. Vybrala jsem si už dávno tu stranu pomyslné barikády, tu, kde se stále ještě věří v to, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. A tak jsem automaticky zařazena do skupiny pravdoláskařů, sluníčkářů a pražské kavárny. Což mi připadá docela zábavné a neuráží mě to. Myslícího a inteligentního člověka těžko urazí někdo, kdo nevykonává svou funkci, jak má, ba naopak zneužívá své pozice tiskového mluvčího k něčemu, co s náplní jeho práce nemá absolutně nic společného. Jmenovat není třeba, myslím.

Nevidím jediný důvod jakkoli se obhajovat nebo komukoli vysvětlovat, proč to prosté Havlovo heslo, které v sobě podle mého názoru obsahuje to nejčistší sdělení, nosím ve svém srdci. A že když vidím ty třicet let staré záběry, zrak se mi mlží dojetím i strachem. Ta síla lidskosti, která se spojila a zlomila režim naší země, je tady pořád. Zůstala v těch, co u toho byli, i v těch, kteří za to nepřestali být vděční. A i když se dějí v naší zemi absurdnosti, kdy nejvyšší představitelé politiky nejsou trestáni za své protiprávní činy, dokonce mají tu moc jeden z druhého vinu smýt, tak klesat na mysli není ta správná cesta.

Tu opravdovou svobodu musí mít každý sám v sobě. Sám si ji vybojovat a chodit s ní po světě, s ní a se svým čistým svědomím. Protože se možná změnil režim, ale že se nezměnili lidi, je zcela evidentní. Na to je třicet let krátká doba. Už Karel Čapek to věděl: „Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to století, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré.“

Tyhle dny by ale neměly být pošpiněné nenávistí nebo zpochybňováním toho, co se stalo a jak se to stalo. Slavme, že se to stalo, že jsme svobodní a žijeme v bezpečné zemi, nemáme hlad ani válku. A že se tady můžeme mezi sebou hádat a nadávat si, můžeme dělat to, co by nás dříve stálo svobodu nebo i život. A kdo to snad netuší nebo tomu nevěří, měl by poslouchat ty, kteří to zažili. Však to nebyl jen Havel. Vězněné byly i matky od dětí, které byly proti režimu, ti, kteří pomáhali svým známým nebo přátelům utéct, ti, co neztratili víru v to, že bude lépe. Je jich spoustu, přesto se lidé více a více obrací k těm, co historii pouze překrucují a vybírají si z ní, co se jim hodí.

Oslavy výročí skončí a my tady budeme dál. Rozdělený a nesmířený národ, jehož část si myslí, že není co slavit. Možná ne, ale děkovat je na místě. Ať už nahlas nebo tiše, veřejně nebo v soukromí, mezi svými rodinami. Těm, co se nechali bít, a pak o tom podávali svědectví, těm, co se semkli a svou touhou po lepším světě, po svobodě a demokracii vytvořili dav, který změnil svět. Ano, protože my jsme součástí světa, malou ale podstatnou. Naše svoboda je součástí nás všech. Naše pravda a láska jsou pilíře našeho bytí a to všechno je ohromná zodpovědnost. Zvládneme to?

Prosím, zvládněme to aspoň v těchto dnech, se ctí a vděkem, bez nenávisti a zpochybňování. Nejenže se slaví začátek cesty za svobodou a demokracií, také je třeba uctít ty, které nám minulý režim vzal navždy. Málo jich nebylo a zemřeli pro NÁS. Čest památce těchto hrdinů.

A já, pravdoláskař, co děkuji každý den, za všechno, co můžu, teď děkuji aspoň takto. Upřímně a z celého srdce děkuji a pevně věřím, že doopravdy jednou pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A mít v sobě nějakou víru je absolutní základ. Tak tohle je má.

DĚKUJI.

Autor: Ivana Roubová | čtvrtek 14.11.2019 21:46 | karma článku: 24.07 | přečteno: 948x

Další články blogera

Ivana Roubová

Seznamka to (ne)zachrání II.

Bylo to úplně symbolický. Před pár minutami jsem si za doprovodu písničky Proklínám od Janka Ledeckýho zrušila účet na Tinderu a rovnou odinstalovala aplikaci z telefonu. Rozloučili jsme se po cca devíti měsících.

21.1.2022 v 23:52 | Karma článku: 23.60 | Přečteno: 1291 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Vlastík Fürst

Dě-da nebo dědek plesnivý

Blíží se jaro a s ním doba, kdy se do ulic vyrojí spousta lehce přioděných slečen a dam. A tak se možná my, co jsme většinově orientovaní, od těch krasavic zase dočkáme nějakého nelichotivého komentáře.

16.3.2024 v 8:30 | Karma článku: 25.51 | Přečteno: 519 | Diskuse

Vlastík Fürst

S Ním jsem silný

David pokračuje ve své písni. Už v ní stihl Stvořiteli říci vše, co ho trápí. Sdílí se s ním o své obavy z toho, že jeho vojsko bez pomoci shůry prohraje. Strach mu ale nahání i mlčení nebes.

8.3.2024 v 19:10 | Karma článku: 12.36 | Přečteno: 205 | Diskuse

Vít Olmer

Bitva o důchod (humoreska)

Nedávno jsem se dočetl, že nějaká paní měla z vyřizování svého důchodu hlavu jak pátrací balon. Chtěl bych ji utěšit...

8.3.2024 v 19:08 | Karma článku: 43.99 | Přečteno: 8013 | Diskuse

Tien Tran Tat

Koupil bych si průvodce po Vietnamu? Spíš nekoupil

Nedávno jsem v ruce držel průvodce po Vietnamu. Publikováno v roce 2018. Není to jediný průvodce, který jsem prolistoval. Vždycky mě zaujme filmové doporučení. Většinou nabídka amerických válečných filmů. Rozčiluje mě to.

6.3.2024 v 8:24 | Karma článku: 23.74 | Přečteno: 409 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1018

Jsem inženýrka, asi omylem. To, co jsem vystudovala, nemá moc společného s tím, co mě doopravdy baví, o čem mě baví psát a o čem mě baví přemýšlet. Toho je hodně. Žiju život, který mě baví, i když stále něco hledám. Je mi přes 30 a pořád nevím, čím budu, až budu velká.

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...