Seznamka to (ne)zachrání II.

Bylo to úplně symbolický. Před pár minutami jsem si za doprovodu písničky Proklínám od Janka Ledeckýho zrušila účet na Tinderu a rovnou odinstalovala aplikaci z telefonu. Rozloučili jsme se po cca devíti měsících. 

Řekla bych, že jsou dva důvody, proč to udělat. Kdyby šlo o ten druhý, tak bych si pustila asi spíš Jenom láska drží nás na nad vodou…

Teď to vidím na Všechno bude fajn. A ono bude, v to jsem věřit nepřestala a nepřestanu, už jen proto, že už skoro rok všem kolem sebe s úsměvem tvrdím, že naděje je víc než cokoli jinýho, než nejistota a divnej pocit v břiše, že něco není, jak má být, a že skutečně umírá jako poslední. A za tím si stojím. 

Jestli čekáte, že tady jako před pěti lety smetu všechny seznamky ze stolu, zatratím je a odepíšu všechny, co se na nich vyskytují, tak se to nestane, to přenechám jiným. Já v ně věřím. Já kolem sebe vidím spoustu šťastných párů, kterým se to povedlo. Jo, i přes seznamku, fakt! Koneckonců jsem více než 4 roky žila s tím, že je možné najít tam partnera pro život. A to, že nám to nevyšlo, za to nemůže místo, kde jsme se seznámili.

To je prostě život. Ten nám poslední dva roky nakládá docela slušně. Je naprosto pochopitelný, že si člověk snaží v téhle nemocné době hledat jistoty, věci, co fungují, něco, pro co mu stojí za to se ráno zvednout z postele, někoho… Někoho, s kým se směje, s kým brečí, s kým může rozebrat cokoli, s kým se opije nebo kouká celou noc na seriály. 

Dneska jsem brečela. Sama pro sebe a po hrozně dlouhý době. Asi až nezdravě dlouhý době. Za poslední čas jsem zažila víc momentů, kdy “by se to hodilo”, ale prostě to šlo až dneska. Nejenom smích léčí. Museli jsme se všichni naučit žít ve světě, kde jsou věci najednou jinak, kde jistoty, co bývaly samozřejmé, už samozřejmé nejsou, kde je často lepší být negativní než pozitivní, kde je potřeba umět se smát očima a objímat pevněji. Všechno je teď jinak, často z minuty na minutu. Byla to zkouška a stále je. 

Vůbec se netajím tím, že mě snad skoro víc než nemoc samotná děsí to, co se stalo se vztahy mezi lidmi. Často jen kvůli tomu, že si jeden myslí něco jiného než druhý, se rozpadají lásky, přátelství a dokonce rodiny. A když někoho ztratíte, tak je hrozně důležitý vědět, že někdo další je tady pro vás. Ten, co vás už dlouhý roky zná, obejme, a utěší. Někdo, kdo si vámi zanadává na celej svět, ale i někdo, kdo s vámi bude diskutovat a povede si svou. Shrnuto - někdo, kdo vám má co dát, kdo vás obohatí.

Je skvělý takový lidi v životě mít. A vždycky mě potěšilo, když jsem někoho takového nového potkala. Jo, i na seznamce. JO, I NA TINDERU! Ale zjišťuju, že to je přístup asi trochu ojedinělý. Cože? Tak to sorry, já hledám vztah, nemůžu s tebou ztrácet čas, když nevíš, co chceš! I takové reakce byly uložený někde tam v těch konverzacích, co jsem dneska smazala. 

Já ale naprosto vím, co chci. Není to poslední model auta ani iPhonu, není to luxusní dovolená ani značková kabelka. Sním o úplně obyčejných věcech, o těch, co je znám z domova. Láska, zázemí, rodina, zdraví a smích. Opravdové objetí a přátelství, co trvá věčně, když se dobře opatruje. Pocit bezpečí a klidu.

Všechno je to tak křehký. Jako je křehkej život, je snad ještě někdo, kdo to vůbec nepocítil za ty poslední dva roky? Vlastně asi je, bude to někdo z těch, co chodí protestovat na náměstí proti opatřením, co nás mají chránit. Uznávám. Ale tihle lidé nejsou mezi těmi, které si držím ve své bublině. 

Za poslední tři čtvrtě rok se okolo mé bubliny sem tam pohyboval někdo, s kým jsem se seznámila právě na online seznamovacích platformách. Opět jsem dostala nespočet nabídek na sex všeho druhu a z telefonu jsem musela smazat pár sprostých nevyžádáných fotek. Po těch pěti letech, co jsem na seznamkách sbírala materiál na první článek, se co se obsahu týká, nezměnilo skoro nic. Pořád platí a platit bude, že tu narazíte na normální a fajn lidi, ale i na úchyly a chlapce (i dívky!) s nečistými úmysly. Je to často výlet do neznáma nebo taky jediná možnost, jak se seznámit. No ano, když jsou zavřený okresy!

Mám ale pocit, že se všechno nějak zrychlilo, Že všichni v běhu přebírají své protějšky a hodnotí je podle dost povrchních kritérií. Mažou je pak ze svých životů beze slova vysvětlení a prostě se tím prodírají dál. Vlastně to i chápu, protože se vždycky snažím vcítit do těch druhých. A pak to z druhé strany strašně nechápu, protože život nám může obohatit naprosto kdokoli. Naprosto. Ale všechno chce svůj čas a šance. Vidím ale samu sebe, jak stojím v davu a všichni proti mě spěchají, věnují mi jeden jediný pohled a zase běží dál. V reálu je ten pohled jedna jediná schůzka a po ní pak ticho. To ticho, co by vám utrhlo uši. Někomu to stačí, ale já to nechápu, nechápu. Protože já zase vidím tu sklenici poloplnou, já vidím naději a těším se na nějaké příště, co ukáže víc. Ale ono už pak žádné příště není.

Ony jsou potom jen pochyby. O sobě samotné. Obviňování, moc jsi mluvila, málo ses ptala, moc ses vychloubala a nevhodně jsi vtipkovala. Když ti řekl, že kouří, neměla jsi možná odpovídat - to nevadí, já zase piju. On ten vtip možná fakt nepochopil! Moc sis to moc malovala… Jenomže ono je tak krásný snít!

Já sním pořád. A vy víte o čem, už jsem to napsala. 

Tímhle textem jsem se chtěla vypsat z toho, co se ve mně dlouho skládalo. Občas stačí malý impuls a najednou to jde ven i s těmi slzami. Tímhle textem chci ale taky podpořit všechny, co jako já bojují. A to s čímkoli. S jakýmkoli pocitem nebo pochybami. Se strachem, protože i když se chvílemi zdálo, že se čas zastavil, tak on pořád letí dál jako splašený. Neptá se a táhne nás dál. A svazuje nám ruce i nohy. Je to boj, kde ale nesmíme prohrát hlavně sami se sebou. Zachovat si svoje já a nechat za sebou to, s čím už nic dělat nejde, to, co bolelo, ty, kteří už s vámi dál jít nechtějí.

Není to vůbec sranda obstát. Občas to chce prohrábnout ten bágl, co nám bere síly, a nějak si ulehčit. Najednou to jde snadněji. 

Nevím tedy, jestli jsem dnešnímu článku dala správný název. Ale tím smazáním profilu to všechno začalo. Prostě jsem v danou chvíli udělala to, co jsem cítila, že je správné. Uvidíme, jestli to něco zachrání nebo ne. 

Dávejte si šance! Sami sobě i těm, co potkáváte. Je to zadarmo. Stejně jako úsměv a dobrý slovo. Ten, koho zrovna míjíte, nemusí být vaše životní láska, ale někdo, s kým se budete smát, a to je tak strašně moc, když si vezmete, o kolik takových lidí denně svět přichází. A když už se to stejně stane, připomeňte si všechny, co jsou tady, co tu pro vás byli a budou. A možná se taky rozbrečíte a bude to štěstím i smutkem. Že možná někdo šel dál, ale ti skuteční parťáci tady jsou. Vedle vás na gauči, ve vedlejší ulici nebo druhém konci republiky. Ale jsou. A to je nejvíc.