Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Na půli cesty…

Doma. Co když je víc těch míst, kterým tak říkáme? Logicky pak jednou přijde čas, kdy si to chceme ujasnit a definovat, kde je „doma“, kde je „u našich“ a vůbec, je nějaká naděje, že to někdy brzy bude skutečně jasný?

Další sondou do života single dívky na vdávání si sama pod sebou řežu větev, nebude mě nikdo číst, protože to už není zajímavý, je to furt to samý, ale jedna moje blízká kamarádka v tom naopak vidí přidanou hodnotu, že jdu s kůží na trh a nebojím se pustit do světa i záležitosti, co řeším v tom úplným nitru. Ono to ale pak často rozvíří diskuzi a občas se doberu i nějakýho závěru či někoho trochu obohatím a z toho usuzuji, že sejít z cesty není správný krok, tak s chutí do toho.

Už jako malá holka z krásného městečka v Pošumaví jsem snila o tom, jak jednou budu žít v Praze. Jak tam vystuduju vysokou školu, pak si najdu skvělou práci, skvělého muže, koupíme si skvělý byt a skvělé auto, se kterým budeme jezdit na návštěvy k mým rodičům, jeho rodičům a všechno bude skvělé.  Ono je to ale málokdy tak, jak si to namalujeme. Třeba je to taky skvělé, jenom jinak. Byty jsou tady totiž poměrně dost drahé a skvělých mužů jsem tedy taky zatím moc nepotkala. A když už jo, tak měli většinou už skvělé ženy či dívky.

A mně se navíc stala jedna taková věc.  Potkala jsem tady v Praze spoustu báječných lidí a přátel, ale nikdy jsem nezpřetrhala vazby s těmi, co zůstali doma v Plánici, ba naopak. Každý víkend je tam poctivě utužujeme. Taky mě tu drží spousta aktivit, kterých se nechci vzdát, zatím totiž nemusím.

Přináší to s sebou plno komplikací, například dojíždění. Ani na skvělé auto nezbývají prostředky, protože raději chodím po skvělých koncertech, divadlech a na vínečka se svými skvělými kamarádkami. Takže když není k dispozici v pravý čas můj skvělý odvoz (díky, Pavle!), je tu vlak, je tu autobus, je tu brácha za volantem, jsou tu kolony na dálnici, výluky na tratích, hodiny s MP3kou v uších a spoustu přečtených knih.

No a? Jezdím přece DOMŮ… Pořád to tak říkám, v pátek v práci vždycky od božího rána, už se těším domů, kde budu celý víkend, copak asi babička doma uvařila… V pondělí ráno pak přijedu do Prahy, jdu rovnou do práce a z práce domů. Do Vršovic. Přemýšlím nad tím, kdy jsem přestala říkat „na byt“, to byl typický výraz nás vysokoškoláků, dělili jsme se na ty, co jdou na kolej a druhá skupina se vracela na byt. Dodneška nelituju, že jsem na koleji nikdy nebyla. S titulem Ing. přišel pak první pronajatý byt, mnou, žádný že mi naši domluví pokojíček. Pronajala jsem si byt, a i když v něm žiju se spolubydlící, naučila jsem se tomuhle pokoji bez dveří v pidibytě s tramvajovou tratí pod oknem říkat taky doma.

Bez výčitek či špatného svědomí vůči rodnému domu v rodném městě, kde své doma mají a vždycky budou mít mamka, taťka i babička. Bráchu asi čeká stejné dilema, zatím jezdí na kolej a z ní domů.

Já jsem tak nějak na půli cesty. Doma tam i tady a zároveň asi ani tam a ani tady, když se nad tím tak zamýšlím. Doma u rodičů jsem za dítě, doma v Praze se pokouším být dospělou. Musím říct, že ani jedno není v osmadvaceti jednoduché.

Už nejsem dítě a pořád se to snažím nějak dokazovat, přesto se bojím toho, až budu skutečně dospělá, dokonce snad za někoho zodpovědná, a tak se v tom melu, bráním se obojímu, v Plánici mě štve, že se musím hlásit, kde jsem, kam a s kým jdu, kdy se vrátím, kdy jsem přišla, a v Praze mě štve, že to nemám komu říkat. V Plánici jsem na nervy, že jednou za čas vařím oběd pro celou rodinu, co asi pokazím, a v Praze, místo abych to trénovala, se najím někde venku s holkama.

Jsou to dva zcela odlišné světy, já je oba zbožňuju a vlastně se bojím toho, až jednou přijde nějaký radikální řez. Ne, vlastně se na to těším… Všímáte si? Ať na to koukám ze všech různých úhlů pohledu, vždycky zůstanu na půli cesty. Jedním zadkem na dvou židlích. Na té jedné je stále ještě společný pokoj s bráchou, válenda pamatující Husáka, stará králíkárna a kurník ve výstavbě, trochu drsnější podnebí, příjezdová cesta plná bláta, jakmile zaprší, jediná hospoda široko daleko, mí zlatí divadelníci, mí zlatí hasiči, mí oblíbení fotbalisti, kamarádi skoro od plenek, kostelní zvony bijící poledne, žáby u sousedů v rybníčku a kohouti ohlašující ráno už ve čtyři hodiny, nedělní zmrzlinové dýchánky a nezapomenutelné akce s kamarády, ze kterých se vždycky dostanu domů pěšky po svých (občas po dvou, občas po čtyřech), radost, když přijedu, shodím batoh a řeknu – to jsem ráda, že jsem doma, deprese, když se v neděli balím do debilní Prahy…

Můj svět v debilní Praze je diametrálně jiný. Někdy si v Plánici říkám, neměla bych tady svatej pokoj? Všichni se tu známe, usmíváme se na sebe, nevrážíme do sebe na eskalátorech, povídáme si ve frontě na maso, scházíme se na nejrůznějších kalbách a člověk tu může vyrazit kamkoli a vždycky tam bude někdo, kdo si s ním bude povídat.

V debilní Praze mám věčně na nalakovaných nehtech vzor deky, protože se k tomuto procesu nedostanu dřív jak v jedenáct večer, jezdím domů z akcí noční tramvají a nikoho nezdravím, nestojím frontu na maso, ve frontě na vstupenky do divadla si čtu knížku, abych nepromarnila ani minutu, spím sama na posteli pro dva, občas vyndám žehličku a pokusím se ji použít, vlasy si myji ráno, abych fénem nerušila noční klid, peru a věším prádlo, uklízím a převlékám peřiny, jednou už jsem i odledňovala ledničku, zatloukám hřebíčky do zdi a na ně věším fotky a obrázky, schovávám účtenky od všeho, co si koupím, sama nakupuji jar na nádobí a toaletní papír, platím nájem a jízdné… Tady se těch pět dní sveze na kolotoči „v pondělí jóga, v úterý divadlo, ve středu angličtina a po ní rychlý kafe s Martinou, Ivetou, Luckou nebo Pepou, ve čtvrtek někam zapařit, pátek už nějak doklepeme a pak domů

Napsala jsem hned na začátku NA PŮLI CESTY, protože jsem věděla, že se dál v této úvaze stejně nedostanu. Přesně tam totiž jsem. Osmadvacetileté dítě, co se nejvíc bezpečně cítí na té válendě z dob Husáka, i když za oknem je pár metrů černý les, ale za zdí jsou rodiče, co pořád pečují o to hnízdo, ze kterého se tak neohrabaně snažím vyletět. Taky často říkám, že ještě nevím, čím budu, až vyrostu, a přitom mi tak vadí, když se mnou jako s tím dítětem jednají. V té dospělácké posteli pro dva sním o někom, který to prázdné místo jednou obsadí, podá mi ruku a donutí nás tu válendu v dětském pokoji vyhodit. Aby bylo místo na postel pro dva tam, kde to moje doma, ač se třeba budu jinak jmenovat, budu někde jinde s někým bydlet, bude prostě NAPOŘÁD.

Autor: Ivana Roubová | středa 25.5.2016 0:01 | karma článku: 18,55 | přečteno: 378x
  • Další články autora

Ivana Roubová

Seznamka to (ne)zachrání II.

Bylo to úplně symbolický. Před pár minutami jsem si za doprovodu písničky Proklínám od Janka Ledeckýho zrušila účet na Tinderu a rovnou odinstalovala aplikaci z telefonu. Rozloučili jsme se po cca devíti měsících.

21.1.2022 v 23:52 | Karma: 23,60 | Přečteno: 1291x | Diskuse| Osobní

Ivana Roubová

Já, pravdoláskař

Možná jsem se tak narodila. I když to bylo ještě více jak rok před tím, než tady pukaly ledy a než hesla o pravdě a lásce zněla ze všech stran. Ale vyrostla jsem s nimi a přijala je za své. A vyznávat je nepřestanu. Nikdy.

14.11.2019 v 21:46 | Karma: 24,07 | Přečteno: 952x | Diskuse| Osobní

Ivana Roubová

Kroky vpřed a do neznáma zároveň. Věk: 30.

Když říkám, že jsem žádnou změnu 1. března 2018 v 17.25 hodin nepocítila, je to pravda. Je to jen číslo, a jestli je na začátku dvojka nebo trojka, je jedno. Stejně to ale postupem času člověka nutí k zamyšlení a bilancování.

2.8.2018 v 21:53 | Karma: 18,16 | Přečteno: 566x | Diskuse| Osobní

Ivana Roubová

Byla jsem na fesťáku

Znáte to, tisíce lidí, nulová hygiena. Neznáte? Taky jsem neznala. Ale už mi bylo třicet, jsem velká holka, tak jsem uznala, že jsem již zralá na to tuhle dobrodružnou výpravu podstoupit. Samozřejmě pouze se zkušeným doprovodem.

19.7.2018 v 23:34 | Karma: 30,39 | Přečteno: 3781x | Diskuse| Kultura

Ivana Roubová

Kdybych byla bývala byla blbá…

Titulek článku hlásal: JE LEPŠÍ BÝT HEZKÁ NEŽ CHYTRÁ. Tvrdí to prý odbornice na pocity štěstí. No, ještěže si tohle můžeme všichni vybrat. Ještěže i naši rodiče si mohli říct: „Pojď mámo, vlítnem na to, uděláme si krásnýho génia!“

22.6.2017 v 0:48 | Karma: 30,79 | Přečteno: 3519x | Diskuse| Osobní
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

KLDR hodnotila přesnost střel odpalem do moře. Kim posílí jaderný program

18. května 2024  10:15

Severní Korea provedla zkoušku odpalu taktické balistické střely do Japonského moře. Severokorejský...

Epidemioložka SZÚ varuje, že legionella může být ve vířivkách i osvěžovačích

18. května 2024

Vysíláme Je černý kašel na ústupu nebo stále ještě představuje hrozbu? A kde se můžeme nakazit záškrtem nebo...

Velká záhada rozluštěna. Bloky na stavbu pyramid přinesl do pouště Nil

18. května 2024

Premium Vědci možná vyřešili záhadu táhnoucí se celá tisíciletí: jak staří Egypťané dotáhli obrovské...

Klimatičtí aktivisté ochromili letiště v Mnichově, vybrali si rušné svátky

18. května 2024  8:34,  aktualizováno  9:49

Letiště v Mnichově dnes ráno dočasně přerušilo provoz v důsledku protestu klimatických aktivistů z...

  • Počet článků 27
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1019x
Jsem inženýrka, asi omylem. To, co jsem vystudovala, nemá moc společného s tím, co mě doopravdy baví, o čem mě baví psát a o čem mě baví přemýšlet. Toho je hodně. Žiju život, který mě baví, i když stále něco hledám. Je mi přes 30 a pořád nevím, čím budu, až budu velká.

Seznam rubrik